Amerika 2.0 tentokráte za studiem

Po úspěchu, jaké mělo mé povídání z Work and Travel a také z důvodu časového posunu a tím sníženého času na komunikaci se všemi doma, jsem se rozhodla opět začít psát blog..

A tady jsem s prvním příběhem..

Jak už to tak bývá, někdy i když si vše pečlivě naplánujete, nevyjde to úplně tak, jak byste chtěli. Jindy máte nervy, strasujete se a nakonec to vše dopadne… Mé povídání dneska zahrne obojí…

Před Vánoci jsem byla u zubaře, nechat si před cestou spravit zub, aby mě ve Státech nezlobil.. Nechala jsem si do něj, na doporučení zubaře, dát i léčivou vložku. Takže 21. mi zub opravil a já měla v plánu se z termínu 3.1. omluvit. Nechtěla jsem riskovat, že by se něco pokazilo a já bych pak měla ve státech problémy. Ano, měla jsem to krásně v plánu, jenže opravený zub mě začal bolet, nemohla jsem na něj kousat a tepala mi celá levá půlka obličeje, zejména, když jsem třeba vyšla schody do našeho apartmánu na horách.

A tak jsem i celé Vánoce kousala jen na levé půlce a co se stane, když namáháte jen jednu stranu pusy? Ano, něco se posmolí tam. A tak den na to, kdy opravený zub přestal bolet, se mi ulomil kus zubu na pravé straně. Silvestr jsem probrečela, že nikam nepojedu a že se to určitě nespraví a trhat jsem to nechtěla a začala jsem mírně řečeno panikařit.

Přede mnou v tu chvíli byla obhajoba projektu, který jsem dopisovala ještě na Silvestra dopoledne, musela jsem se sbalit, protože co kdyby ten zub skutečně opravit šlo, musela jsem si vybavit mezinárodní řidičák, sjednat pojištění a další kupu věcí, na které si teď už naštěstí nevzpomenu.

No a tak jsem s ulomeným zubem a nervama v háji jela 2.1. do Brna obhajovat projekt. Ten jsem si mohla odškrtnout, obhájen za A. Okej, dále jsem měla v plánu sejít se Klaris, která těsně před Vánoci přiletěla z Rigy a se kterou se zas nějaký čas neuvidím.. Ještěže máme ty internety a můžeme si psát a volat prakticky kdykoliv.

Když jsem přijela domů, musela jsem si sbalit věci, protože k zubaři jsem šla 3.1. ve 13 hod, dopoledne jsem musela zařídit úřady, jo mezi nimi vlastně i poštu a ověřené kopie a podpisy.. A od zubaře jsme jeli hned na nádraží a do Prahy na letiště, protože 4.1. v 6hod ráno, pražského času jsem už odlétala.

Zubaři jsem řekla, co potřebuju, dostala jsem injekci, a stokrát jsem slyšela, že by potřeboval, abych tu pusu více otevřela, až mě z toho bolely spánky.. Ale byla to potřeba a nešlo to protahovat. Čas byl proti mně.

Jen, co jsem vyšla z ordinace, už na mě čekali naši s autem a jeli jsme na nádraží, tam jsme měli 15 minut na to dojít na nástupiště a bzum jeli jsme do Prahy.. Po celou cestu byl všude sníh a v Praze dokonce vánice. Ta okolo desáté hodiny ustala.

Říkáte si, že v tuto chvíli mohl stres pominout a přijít už jen cestovní horečka? Ale kdeže! Jelikož jsem si koupila letenku i se zavazadly, předpokládala jsem, že tam i ta zavazadla budou. Ale nebyla! A tak jsem řešila, jak a co mám udělat a proč a kde a co a jak.. Nakonec jsem se dozvěděla, že si budu muset zavazadlo zaplatit na letišti a pak mi bude zpětně proplaceno. Po téhle zkušenosti přes Kiwi už kupovat letenky nebudu.

Na letišti jsme, díky poloze hotelu, byli brzo, chtěla jsem zavazadlo zaplatit a paní na přepážce mi znuděně řekla „ale kartou by to bylo jednodušší.“

T: „Dobře, ale já bych chtěla hotově.“

Znuděná paní, vytáčící na mobilu nějaké číslo: „Ale kartou to bude jednodušší.“

T: „Co to znamená jednodušší?“

Znuděná paní s mobilem u ucha: „No hotově byste musela tam na pokladnu a zase přijít tady.“

Čas odtikával 4:50 (brána se zavírala 5:40)..

První pokus zaplatit kartou nešel. Jelikož se paní jaksik zapomněla zmínit, že se musí platit jen kreditkou. Druhý pokus platby, tentokráte kreditkou, taky selhal…

Čas odtikával 5:02

V tuto chvíli jsme to s mamkou u paní zabalily a šly se postavit do řady pro platbu v hotovosti..

Čas odtikával 5:15

Konečně jsem se dostala na řadu a zaplatila, bylo 5:20. Jenže jsem musela zpátky na přepážku, vzít si ústřižek od zavazadla a nechat si zaplacení potvrdit. No musím říct, že nervy jsem měla ne na pochodu ale na sprintu… Všichni čtyři jsme tak přeběhli letištní halu ke kontrole, rozloučili jsme se a já prošla kontrolami, došla k bráně (gatu) a šla rovnou do letadla a mohla letět.

Shodou okolností jsem ale nebyla poslední, na koho se čekalo a tak jsme ještě chvilku stáli a čekali na poslední pasažéry, kterými byly dvě malé děti.

Pak jsme se už mohli rozjet, ale ne na vzlet. Nejprve jsme se museli postavit do řady na speciální postřik, pokud jsme kapitána dobře pochopila, tak to byl postřik, aby nám nezmrzla křídla.

A pak už jsme mohli jít na vzlet. Let byl kraťoučký, jen hodinu a půl. Dostala jsem v letadle snídani (sandwich s vajíčkovým salátem a džus). V Amsterdamu jsem pak měla tři hodiny na to přejít přes pasovou kontrolu a najít bránu (gate) od kterého mi letěla zaoceánské letadlo. Někdy jsou tři hodiny  hodně, jindy málo. Pro mě to tentokrát bylo hodně. A tak jsem si sedla u nabíjecích stolku, dala mobil do zásuvky a za chvilku jsem se začala bavit s jedním Američanem, který taky letěl do Bostonu, taky už měl za sebou jeden let, ale na rozdíl mnohem delší. Letěl totiž z Dubaje.

Aspoň mi to rychleji uteklo. Pak jsem si už jen napustila vodu do flašky a šla přímo do prostor brány (gate). A naivně jsem si myslela, že by nás už mohli začít odbavovat, když letadlo mělo odlétat v 10:25 a bylo 9:55. No ale dávali si na pořádně čas. Takže jsem si postála v chumáči lidí a společně jsme se pak nahrnuli do letadla. Klasická evropská tlačenice. V letadle jsem se zabydlela. Boty dolů, na nohy teplé ponožky, vytáhnout masku na spaní, sluchátka a špunty do uší.. A mohli jsme startovat. Ale ne nemohli, museli jsme počkat na poslední dva cestující.. A tak jsme čekali a… Ano a čekali.. Až ti dva pánové konečně přišli a pak už jsme mohli jít na vzlet a přede mnou bylo 8 hod letu. Musím říct, že po předchozí zkušenosti jsem se této části cesty bála nejvíce. Nakonec, ale nebyl důvod. Buď jsem spala nebo jsem jedla. Chtěla jsem se podívat na jeden film, ale ani jsem u něj nevydržela za chvilku jsem stejně spala..

Do Bostonu jsme přiletěli s předstihem několika minut, což bylo super, měla jsem celých 5 hodin na projití imigračního, vyzvednutí a znovu odbavení zavazadla. Jaké pak bylo mé překvapení, když na imigračním nebyla žádná fronta a já šla u mé přepážky jako druhá na řadu. Pokecala jsem si se slečnou. Ta mi dala do pasu razítko. Což mi připomíná, že jsem se ani nedívala, co do něj dala.. Aha okay, klasika. Razítko s místem vstupu a s datem.

Pak jsem čekala na kufr, tam jsem měla obavy, jelikož se můj kufr stále neobjevoval a moc lidí z našeho letu už u pásu nezůstalo. Ale Louis se nakonec objevil a já mohla na výlet po bostonském letišti. Jelikož poslední let jsem měla s jinou společností a musela jsem se znovu odbavit tak, jako v Praze.

Tentokrát naštěstí byl kufr v ceně tak, jak měl být. Ale! Přijde mi, že celá má cesta je jedno velké ALE! Haha.. No takže prošla jsem se po letišti, došla jsem na správný terminál a chtěla jsem se odbavit, jenže jsem nemohla. Proč? Protože jsem tam byla déle než 4 hodiny před odletem. Takže jsem 10min počkala a pak se šla znovu odbavit.. V Americe už si sami odbavujete dokonce i zavazadla, vyjede vám lístek, vy si jej nalepíte na kufr a předáte ho zaměstnanci aerolinek a ten zkontroluje hmotnost kufru.

A víte vy co? Můj kufr měl celou jednu libru nadváhu! Bídák jeden. Paní u váhy se na mě podívala, jako bych provedla nějaký zločin a řekla mi: „Váš kufr má libru nad limit.“ Nebylo to žádné objevné zjištění, už v Praze měl 23kg před zabalením do folie. Já se na paní podívala jestli to myslí vážně. Ona pak naštěstí dodala: „Ale tak, když ho máte zabalený, tak to nemusíte předělávat, ale kdybyste ho neměla, musela byste ho přebalit.“ Paní jsem poděkovala, Louisovi jsem zamávala a šla jsem na kontrolu. Na kontrole jsem se jim, jako ostatně všude, rozsvítila jako vánoční stromeček a šla jsem na speciální kontrolu. Ale i tou jsem prošla a šla jsem si sednout k bráně (gate) a čekala jsem a čekala. A chtělo se mi spát a spát, až jsem nakonec naštěstí neusla. Po čtyřech hodinách čekání konečně zahlásili náš let a já se stejně jako každý jiný spořádaný Američan postavila ke svému stožáru, podle čísla a skupiny nástupu do letadla. Podle skupiny a čísla odbavení nás pak volali do letadla, nikdo se tak necpe a všichni ví, kdy jdou na řadu. V tomto letadle jsme si mohli vybrat místo a já si sedla k oknu, opět jsem si vytáhla polštářek, zula se, ale zapomněla jsem masku na oči. Nechtěla jsem zvedat pána, který si sedl ob místo vedle mě a tak jsem si jen přetáhla šátek přes oči a spala jsem.. Málem jsem prospala přistávání, ale náraz na zem mě vzbudil. A já byla po 22 hodinách cestování konečně v Kancas City. Tam jsem měla rezervovaný hotel a den na to mě čekala cesta do Lawrence.

Vyšla jsem z letiště se svou celou bagáží a čekala jsem na autobus, který měl do hotelu jezdit každých 30 min. Ale autobus nikde a tak jsem čekala a pročítala si papír Bookingu, kde jsem se titěrným písmem dočetla, že si musím bus zavolat. Tak jsem šla zpátky do budovy letiště, kde byla wifi a jen jsem doufala, že mi mobil s jeho 20% baterky vydrží. A vydržel!! Paní sice nejdříve moji rezervaci nemohla najít, ale nakonec ji našla a přijela pro mě. Hurá! Mohla jsem se jít osprchovat a spát.. Teda natáhnout se, spát jsem moc nemohla. Vysoká hladina stresu, natěšení a všeho možného zapříčinila, že jsem se spíš převalovala a tak jsem už o půl páté volala domů a v sedm jsem šla na snídani. Pak jsem se ještě natáhla a něco před desátou hodinou jsem se odhlásila z ubytování a čekala jsem na Laurel, která mě měla odvést do Lawrence. Laurel se přihlásila jako dobrovolnice a zdarma mě odvezla do Lawrence. Musím jen říct, že jsem moc a moc ráda, že to byla zrovna ona. Stejně stará jako já, studující v podstatě to stejné, s předky v Čechách.. Krásné, navíc úžasně ochotná, pomohla mi se ubytovat, provezla mě po kampuse, pomohla mi přestavit pokoj. Z patrové postele jsme mi udělaly normální postel, stůl jsme mi daly k oknu. Luxusní!! Pak mě vzala s jejím manželem na oběd, na který mě pozvali a odvezla mě do Walmartu, abych si mohla nakoupit.. A dokonce měla pro mě welcome present (dárek na uvítanou). Jak říkám, lepší začátek jsem si nemohla přát a jelikož je i koordinátorkou pro mezinárodní studenty, ještě se několikrát určitě uvidíme.

A já se zatím seznamuju s okolím, už jsem byla dvakrát v obchodě a ani jednou jsem si nekoupila hrnec, abych si mohla uvařit aspoň horkou vodu. Ale to se snad dneska změní! Držte mi palce, abych našla jeden (a ne celou sadu) za rozumný peníz.. :D

A teď, jak už jste zvyklí, fotky:

Letadlo Amsterdam-Boston

Oběd na cestě:

Kuřecí s holadnskou omáčkou, rýží a fazolkami:

Celá má bagáž na půl cesty a znovu odbavení v Bostonu

 Boston, město, které jsem si před třemi lety zamilovala!

Pokoj v Kansas City:

Na obědě v Lawrence s Laurel a jejím manželem Loganem:

Dáreček na uvítanou (bylo v něm ještě fůra čokoládíček, voda a kapesníčky):

Můj pokoj a jste tam všichni!  Všude samé fotky! :)

Závěrem...

Zdravím všechny!

Tentokráte už z Brna. Akademický rok mi už začal a tak mi nezbylo, než po Washingtu si na chvilku odskočit na Floridu a pak už tradá domů. Na Floridě se nic zvláštního neudálo. Bydlely jsme všechny u naší tety v Tampě. Mamču jsme s tetou vzaly do obchodů, koupily jsme si šaty na nadcházející plesovou sezónu, ukázala jsem mamče všechny vychytávky, které nabízí Walmart a samozřejmě musela všechno ochutnat.
Teda něco zajímavého se na Floridě událo.. :D Po třech měsících jsem měla normální uvařené jídlo se slovenským nádechem a domácí buchtu! Žádný obchoďákový patvar, ale teta nám upekla na přivítanou skvělou buchtu, kterou jsme pak jedly ještě další dny na snídani. Byly jsme u ní asi tři dny a to byly dny zaslouženého odpočinku, nakupování, válení se u bazénu a opalování. Pak už nám nezbývalo, než se rozloučit, já letěla o den dříve. Ale jen do Miami, protože jsem už z domu měla koupenou letenku z Miami a vyšlo by nás hodně draho, kdybychom ji rušily a kupovaly novou. Ale všechno se zvládlo, jen co jsme v Tampě vzlétly, už jsme v Miami přistávaly, let trval jen 35 min, ale pak jsme ještě  40 min jezdili po ranveji. Na letišti jsem pak chvilinku čekala na Shuttle bus a ten mě odvezl do hotelu, tam jsem si domluvila odvoz na ráno na 4:30 a šla jsem spát. Ráno jsem se musela hodně, opravdu hodně přemoct, abych vstala, ale hrozba toho, že nestihnu letadlo byla velká a tak jsem se rychlostí blesku umyla, oblíkla a letěla jsem dolů na recepci, kde už na mě čekala slečna/ paní/ madam, která mě na to letiště dovezla. A měla jsem co dělat, abych stihla projít všemi kontrolami, ale nakonec všechno dobře dopadlo a já letadlo stihla.
V New Yorku, kde jsem přestupovala, jsem počkala na mamku, která přiletěla z Tampy. Dokonce jsem si zjistila, ke kterému Gatu přiletí a čekala jsem ji tam. Pak jsme si zašly na oběd, na pizzu a šly jsme pomalu (měly jsme na přestup 6 hodin) na terminál č. 1.
A to probíhalo tak, že jsme museli ven z toho terminálu, kde jsme už byly, vláčkem objet celé letiště a na druhý terminál, vystát si dlouhou frontu na kontrolu a zase dát všechny tašky na pás, vyzout se a projít rámy. Pak jsme si sedly, povídaly si, postupně jsme se chodily dívat ještě na nějaké suvenýry a tak. Mamka chtěla bráchovi koupit nějaké typické americké pití a tak jsme mu koupili FUZE, ledový čaj. Let byl šíleně dlouhý, ale s údivem jsem ho zvládala líp než let do Ameriky. Snažila jsem se spát, ale vůbec mi to nešlo, mamča měla zavřené oči furt, ale říkala, že nespala. V Paříži, kam jsme přiletěly, jsme zase musely přejít z terminálu na druhý terminál. Naštěstí jsme nikde nemusely tahat ty naše velké a těžké kufry. A tak jsme šly a zase kontrola a zase scenery. Tentokrát jsme se ale nemusely zouvat. Já už byla naprosto odevzdaná, zase kontrola, při tomto cestování (Miami-Praha) už třetí, bylo mi to všechno jedno a najednou PÍP PÍP, rozsvítila se kontrolka rudě a můj batoh se už vezl vedle na důkladnou prohlídku. A v tu ránu mi došlo, co tam je, čaj pro bráchu. Ale bylo mi to fuk, chtěla jsem už být doma. Pán se mě ptal, jestli se může podívat dovnitř, tak jsem mu řekla, že může. Co jsem asi tak měla říct jiného, že? A pán koukal, prohledával mi taštičku s make-upem, koukal do jedné kapsy, do druhé kapsy, půlka batohu venku. Pak vzal do ruky onu láhev a já mu říkám, že jsem ji koupila v NYC na letišti, ale že to chápu, tak ať ji vyhodí. Ale pán: "No. No." Vzal si účtenku a něco na ni zkoumal, pak mi řekl, že jse vše v pořádku, vytáhl nějaký velký, průhledný pytel, flašku i účtenku do něj dal a zalepil ho. A tak jsem mohla jít i s pitím do letadla. V Paříži jsme chvilku počkaly, daly si snídani. Croissant a horkou čokoládu a pak už jsme letěly domů. Jak jsem nemohla v tom velkém letadle usnout, tak tady jsem usla, jen co jsme se odlepili od země. A vzbudila jsem se těsně před přistáním. A pak se to stalo, po třech dlouhých a náročných měsících jsme byla doma!

U bazénu.. :))

Mamča a všudepřítomné palmy.

Západ slunce od bazénu u tety. Všechny bazény měly síŤ, aby se tam nedostaly malé potvůrky, ještěrečky.

Let do Miami.

Hotel v Miami..

Hotelový pokoj v Miami.

Let...

Vaše Teresa

Washington D.C.

Vsechny jsme v poradku dorazily do mesta. My s holkama asi trei hodiny pred mamkou a tak jsme si na Union Station (kam jsme prijely autobusem z New Yorku) daly obed. Zase jame si zasly do bufetoveho bistra. Tim mam na mysli, ze si z bufetoveho stolu naberete na talir, co se vam zrovna libi/na co mate chut, prijdete k pokladne a podle gramaze platite. =) Ja sla cestou tepleho jidla a dala jsem si testoviny se smetanovorajcatovou majdou a dva kousky peceneho kurete a musim rict mnamkaaaa! =D Horky taky mely ruzne testoviny, Klara si dala se mnou kure a Marcela zkusila masove koule. V klidu jsme se teda najedly a vydaly jsme se na metro. Zase jsme musely sice jednou prestupovat, protoze my se proste s tema kuframa musime vsude tahat, ale v poradku jsme dojely creepy metrem (vypada dost mimozemsky) az na letiste. Tam hned pristavalo mamcino letadlo a tak jsme asi deset minut pockaly, nez vystoupila a dalsich deset na kufr. Kazda jsme si teda tahla kufrisko a mamca svuj kufricek a sly jsme si zavolat do hotelu o shuttle bus, ktery nas zdarma dovezl az do hotelu. Vsechny utahane jsme se zapsaly na recepsi, otevrely pokoj, samozrejme v druhem patre bez vytahu, a vyvalily jsme se na postele. Marci usla jako prvni, ja chvilku povidala s mamcou, ale taky jsme sly brzo spat.

Rano nas cekala kralovska snidane. Kazdy jiny by asi rekl, ze tam nic moc nebylo, ale! =D Kdyz deset tydnu bastita na snidani jen pulhrnku ovesne kase, pak si date obedoveceri, tak jste uneseni, kdyz si muzete vybrat ze dvou druhu muffinu, muzete si udelat vlastni waffle a dokonce, kdyz mate chut na slane je na vyber slanina, pecene brambory a michana vajicka. Takze jsme si hned po ranu nacpaly briska! A mohly jsme se vydat na vylet...

Nejdriv jsme si zase pockaly na hotelovy minibus, ktery nas zdarma odvezl k metru a pak metrem az ke Capitolu, ktery se, jako plno jinych mist, opravuje.

A jelikoz je se mnou mamca, tak se priznam, ze uz moc nefotim. Protoze tohle je jeji domena a tak v mobilu moc fotek nemam. Proto je tento prispevek vice o povidani. Koukly jsme se teda na Capitol a s holkama jsme prolezly rentgenama a vsemi temi kontrolnimi procedurami, abychom mohly na zachod a za pet minut byly venku. A mohly jsme pokracovat, kazdy svym smerem. Ja s mamkou jsme se vydaly do muzea letectvi a kosmonautiky a Klara s Marci se vydaly do muzea umeni. A vite co? Vsechna muzea tady jsou zadarmo! My byly z toho naseho uplne unesene. Zkousely jsme si navigaci lode pomoci hvezd, vlezly jsme do rakety, ktera letela do vesmiru, do stareho letadla.. Proste jsme to prosly krizem krazem a vyzkousely, co jsme mohly.. Fotky kdyztak pridam potom, mame je totiz na fotaku. =)

Po navsteve muzea nas cekal Washingtonuv pamatnik. Obrovsky obelisk, ktery byl ve sve dobe nejvyssi budovou sveta.

Kousek od pamatniku je pak Bily dum. Na ktery jsme se podivaly z obou stran. Popravde bych navstevu Washington rozhodne doporucila po New Yorku! :) Washington je klidny, tichy, malo lidi na ulicich a clovek si odpocine po hlucnych a uspechanych ulicich velkomesta. 

Po Bilem dome jsme zamirily k Lincolnovu pamatniku.

Majestatni Lincoln

Od tohoto mista pronasel Martin Luther King svuj "I have a dream" projev.

Chtely jsme jeste stihnout jedno muzeum, kdyz jsou ta muzea zdarma, ale uz jsme sly pozde.. A tak jsme sedly na metro, dojely do obchodaku, navecerely jsme se a nechaly se dopravit do hotelu. :) Cely den nam svitilo slunicko, takze jsme se trosku opalily a bylo krasne.. :)

Vase Teresa

New York den druhy

Nez jsem se vykopala z hotelu bylo uz 11h. A misto toho, abych sedla na metro a pohla zadkem at vsechno stihnu, jsem vlezla do Central parku. Ale neprohloupila jsem. Chvilku jsem si sice pripadala, jako mimon. Vsude kolem me plno cyklistu, bezcu a jen zridka jsem zahledla normalniho turistu. Dokonce tady byly semafory, ale jsme v New Yorku, takze cervena, zelena nebo modra jezdi, chodi a beha se furt..

Nejakym zahadnym zpusobem ve stylu "kam odbocim?.. Hmm tak doleva, hmm tak doprava." jsem dosla k velke vodni nadrzi pojmenovane po manzelce prezidenta Kennedyho. Odtud byl krasny vyhled na Upper East Side (cast Manhattanu).

Kdyz jsem se vynadivala na vsechny ty domecky, zacala jsem se zase plest pod nohy vsem bezcum a pod kola cyklistum. Ale nebojte nikomu se nic nestalo.

 Pri mych toulkach jsem potkala sve stare zname ze Cedar pointu a tak jsme se spolu vydaly k pamatniku Johna Lennona, Imagine.

A odtud k slavne fontane, ktera byla v hodne filmech. Po ceste jsme pak videly nadherne romantickou zadost o ruku.

Fontanu jaksik vyfocenou nemam, ale myslim, ze tyto schody napovi..

Od fontany uz to byl jen kousicek k sose Hanse Christiana Andersena a o mene vetsi k sousosi Alenky v risi divu.

"Zivot sam je ta nejkrasnejsi pohadka."

 Holky chtely jit do Guggenheimova muze a tak jsme sly kousek spolu, protoze ja zase chtela jit ke schodum Metropolitniho muzea, kde se natacelo hodne scen meho oblibeneho serialu.

A po schodech jsme se tedy kazdy vydaly jinam. Ja sla na Top of the Rock, coz je vyhled z Rockefellerova centra. Bylo to uzasne! Nikde jsem nemusela cekat a ten vyhled!! Parada! Nelituju, i kdyz to byl ponekud drazsi zazitek. V 66tem patre byly prosklenene vyhlidky, ale v 67mem a 68mem uz bez skla a to byl teprve vyhled! Krasa stridala nadheru. Ani popsat to nemuzu a tak rovnou pridavam fotky:

Pohled na Central park a Horni Manhattan:

Zamracene nebe a pohled na Dolni Manhattan:

Na nejvyssim patre teda uz nebylo sklo, jen zabradlicko.. :)

Pak jsem si dala obed, ryzi s kurecim masem, a pokracovala jsem opet pesky (cely den byl ve znameni pesi chuze, az na cestu zpatky na ubytovani) k nadrazi Grand Central. Tam jsem chvilku bloudila a nemohla jsem najit cestu dovnitr do budovy. Zkousela jsem asi troje zamcene dvere a kdyz uu jsem do jednych vesla, tak jsem vubec neverila, ze me ten tunel dovede na Grand Central, ale dovedl a to byla taky krasna podivana.

Pak jsem se sla podivat, odkud v pondeli pojedeme autobusem a kde se v NY udajne hraje NHL, ale moc tomu teda neverim.. =D

A to je ono: Medison Square Garden.

Ta hala mi prisla za prve mala a za druhe divna.. Pak uz me cekala jen cesta do Hard Rock cafe na Times Square. Tam jsem uplne nahodou objevila tuto paradni restauraci. A kdo zna Foresta, vi o cem mluvim.. =D

Potom jsem se uz vydala metrem dve zastavky nad nase ubytovani. Nebojte nesekla jsem se, jen jsem se sla podivat na druhou nejlepsi univerzitu sveta, na Columbii.

Knihovna:

No a to bylo pro tento dlouhy den vse, takze nezbylo nez jit na ubytko, dat si sprchu, veceri a spaaaanek.. =D

Dneska jsem se vydalana High Line, pro suvenyry a rozlouceni s New Yorkem.. Na mobilu mam vsak jednu fotku.

Proto vice doma/pozdeji. Zitra nas brzo rano ceka cesta do Washingtonu a odpoledne me ceka cesta na letiste Ronalda Regana pro mou skvelou mamusku, ktera se rozhodla za mnou priletet! Tak nam drzte pesti stesti at vsichni v poradku cestujem a at se tam zitra potkame.. :)
Zatim pa a priste se oz u uz z hlavniho mesta USA! :)

Vase Teresa

New York den prvni

Rano jsme si trochu prispali, byl s nami i kamarad holek ze Cedar pointu a vsichni jsme metrem vyrazili k pamatniku na 11.9.2001.

Jenze pamatnik byl v tu dobu zavreny a v nove budove se cetla jmena vsech, kteri tam tenkrat zemreli.

A proto jsem se vydali k Brooklynskemu mostu. Po ceste jsme se koukli na street show a pak jsme se uz z Manhattnu vydali do Brooklynu. A pohled to byl paradni.. :)

Brooklynsky most, stejne jako plno jinych mist v NYC se opravuje, ale i tak to bylo paradni.. :)

Vsichni ctyri.. :)

 A za mnou Manhattan

Most jsme cely prosli a dostali jsme se na promenadu, kde se foti jedny z nejznamejsich scenerii NYC. :)

Odtud jsme jeli lodnim taxikem na Wall street. To byla rychlost, jeli jsme asi jen pet minut. Stihla jsem udelat dve fotky, rozloucit se s Brooklynem a sup uz jsme tam byli.. :D

A sli jsme se projit po Wall street. Ulice plna panu v obleku, ruch, mobilni stanky s jidlem.. To je Wall street.

Matej se od nas odpojil a sel na autobus zpatky do Cedar Pointu.

Hned u Wall street se nachazi bronzova socha byka, ktera ma, co jsem zjistila, symbolizovat dravost kterou ma clovek mit. Ve svete Wall Street i obchodu.

Musim rict, ze tam byla miliarda lidi a vyfotit se s nim mi dalo hodne zabrat, jakmile jeden poodesel, hned tam byli ctyri novi.. Ale s holkama jsme to zvladly hodne rychle a do peti minut jsme odchazely.. :D Asi jsme plno lidi, kteri cekali dele predbehly, ale my byly ty dravejsi.. =)

Pamatnik byl stale jeste zavreny a tak jsme se vydaly k symbolu svobody, nezavislosti a demokracie. Koupily jsme si listky.

Lod jela hned a tak jsme ani nemusely dlouho cekat. Jeste jsme stali zakotveni a lod se neskutene kyvala ze strany na stranu, az jsem mela strach, jestli ve me ten toust ze Sarbucks vydrzi.. :D Ale vydrzel a kdyz jsme vypluli, uz to tak hrozne nebylo..  Pomalu jsme se priblizovali k Sose Svobody a bylo to moc pekne, lidi moc nebylo, i kdyz krasne svitilo slunicko a bylo teplo, a tak jsem si mohla sednout a jen vychutnavat cestu. :)

Pro me byl nejkrasnejsi pohled na Manhattan z lode, kdyz jsme se vraceli od Sochy Svobody.

 
A jedna beze me, abych Vam nekazila ten nadherny vyhled.

Pripluli jsme a s holkama jsme se vydaly na pamatnik. Ja si popravde nepamatuju, jak a tenkrat dvojcata spadla, ale navsteva to byla hodne silna. Videt ta vyryta jmena, u mohych byly kvetiny a fotografie. K jednomu v tu chvili, kdy jsme tam byly my, prsili tri dudaci, aby mu zahrali.

Pak jsme se vydali do cinske ctvrti a pak uz na ubytovani.. Uchozene a utahane. Stihly jsme toho hodne a jsem zvedava, kolik toho stihneme dneska. Zatim pa.

Vase Teresa..