Teresa na Work & Travel v USA: Amerika 2.0 tentokráte za studiem

Po úspěchu, jaké mělo mé povídání z Work and Travel a také z důvodu časového posunu a tím sníženého času na komunikaci se všemi doma, jsem se rozhodla opět začít psát blog..

A tady jsem s prvním příběhem..

Jak už to tak bývá, někdy i když si vše pečlivě naplánujete, nevyjde to úplně tak, jak byste chtěli. Jindy máte nervy, strasujete se a nakonec to vše dopadne… Mé povídání dneska zahrne obojí…

Před Vánoci jsem byla u zubaře, nechat si před cestou spravit zub, aby mě ve Státech nezlobil.. Nechala jsem si do něj, na doporučení zubaře, dát i léčivou vložku. Takže 21. mi zub opravil a já měla v plánu se z termínu 3.1. omluvit. Nechtěla jsem riskovat, že by se něco pokazilo a já bych pak měla ve státech problémy. Ano, měla jsem to krásně v plánu, jenže opravený zub mě začal bolet, nemohla jsem na něj kousat a tepala mi celá levá půlka obličeje, zejména, když jsem třeba vyšla schody do našeho apartmánu na horách.

A tak jsem i celé Vánoce kousala jen na levé půlce a co se stane, když namáháte jen jednu stranu pusy? Ano, něco se posmolí tam. A tak den na to, kdy opravený zub přestal bolet, se mi ulomil kus zubu na pravé straně. Silvestr jsem probrečela, že nikam nepojedu a že se to určitě nespraví a trhat jsem to nechtěla a začala jsem mírně řečeno panikařit.

Přede mnou v tu chvíli byla obhajoba projektu, který jsem dopisovala ještě na Silvestra dopoledne, musela jsem se sbalit, protože co kdyby ten zub skutečně opravit šlo, musela jsem si vybavit mezinárodní řidičák, sjednat pojištění a další kupu věcí, na které si teď už naštěstí nevzpomenu.

No a tak jsem s ulomeným zubem a nervama v háji jela 2.1. do Brna obhajovat projekt. Ten jsem si mohla odškrtnout, obhájen za A. Okej, dále jsem měla v plánu sejít se Klaris, která těsně před Vánoci přiletěla z Rigy a se kterou se zas nějaký čas neuvidím.. Ještěže máme ty internety a můžeme si psát a volat prakticky kdykoliv.

Když jsem přijela domů, musela jsem si sbalit věci, protože k zubaři jsem šla 3.1. ve 13 hod, dopoledne jsem musela zařídit úřady, jo mezi nimi vlastně i poštu a ověřené kopie a podpisy.. A od zubaře jsme jeli hned na nádraží a do Prahy na letiště, protože 4.1. v 6hod ráno, pražského času jsem už odlétala.

Zubaři jsem řekla, co potřebuju, dostala jsem injekci, a stokrát jsem slyšela, že by potřeboval, abych tu pusu více otevřela, až mě z toho bolely spánky.. Ale byla to potřeba a nešlo to protahovat. Čas byl proti mně.

Jen, co jsem vyšla z ordinace, už na mě čekali naši s autem a jeli jsme na nádraží, tam jsme měli 15 minut na to dojít na nástupiště a bzum jeli jsme do Prahy.. Po celou cestu byl všude sníh a v Praze dokonce vánice. Ta okolo desáté hodiny ustala.

Říkáte si, že v tuto chvíli mohl stres pominout a přijít už jen cestovní horečka? Ale kdeže! Jelikož jsem si koupila letenku i se zavazadly, předpokládala jsem, že tam i ta zavazadla budou. Ale nebyla! A tak jsem řešila, jak a co mám udělat a proč a kde a co a jak.. Nakonec jsem se dozvěděla, že si budu muset zavazadlo zaplatit na letišti a pak mi bude zpětně proplaceno. Po téhle zkušenosti přes Kiwi už kupovat letenky nebudu.

Na letišti jsme, díky poloze hotelu, byli brzo, chtěla jsem zavazadlo zaplatit a paní na přepážce mi znuděně řekla „ale kartou by to bylo jednodušší.“

T: „Dobře, ale já bych chtěla hotově.“

Znuděná paní, vytáčící na mobilu nějaké číslo: „Ale kartou to bude jednodušší.“

T: „Co to znamená jednodušší?“

Znuděná paní s mobilem u ucha: „No hotově byste musela tam na pokladnu a zase přijít tady.“

Čas odtikával 4:50 (brána se zavírala 5:40)..

První pokus zaplatit kartou nešel. Jelikož se paní jaksik zapomněla zmínit, že se musí platit jen kreditkou. Druhý pokus platby, tentokráte kreditkou, taky selhal…

Čas odtikával 5:02

V tuto chvíli jsme to s mamkou u paní zabalily a šly se postavit do řady pro platbu v hotovosti..

Čas odtikával 5:15

Konečně jsem se dostala na řadu a zaplatila, bylo 5:20. Jenže jsem musela zpátky na přepážku, vzít si ústřižek od zavazadla a nechat si zaplacení potvrdit. No musím říct, že nervy jsem měla ne na pochodu ale na sprintu… Všichni čtyři jsme tak přeběhli letištní halu ke kontrole, rozloučili jsme se a já prošla kontrolami, došla k bráně (gatu) a šla rovnou do letadla a mohla letět.

Shodou okolností jsem ale nebyla poslední, na koho se čekalo a tak jsme ještě chvilku stáli a čekali na poslední pasažéry, kterými byly dvě malé děti.

Pak jsme se už mohli rozjet, ale ne na vzlet. Nejprve jsme se museli postavit do řady na speciální postřik, pokud jsme kapitána dobře pochopila, tak to byl postřik, aby nám nezmrzla křídla.

A pak už jsme mohli jít na vzlet. Let byl kraťoučký, jen hodinu a půl. Dostala jsem v letadle snídani (sandwich s vajíčkovým salátem a džus). V Amsterdamu jsem pak měla tři hodiny na to přejít přes pasovou kontrolu a najít bránu (gate) od kterého mi letěla zaoceánské letadlo. Někdy jsou tři hodiny hodně, jindy málo. Pro mě to tentokrát bylo hodně. A tak jsem si sedla u nabíjecích stolku, dala mobil do zásuvky a za chvilku jsem se začala bavit s jedním Američanem, který taky letěl do Bostonu, taky už měl za sebou jeden let, ale na rozdíl mnohem delší. Letěl totiž z Dubaje.

Aspoň mi to rychleji uteklo. Pak jsem si už jen napustila vodu do flašky a šla přímo do prostor brány (gate). A naivně jsem si myslela, že by nás už mohli začít odbavovat, když letadlo mělo odlétat v 10:25 a bylo 9:55. No ale dávali si na pořádně čas. Takže jsem si postála v chumáči lidí a společně jsme se pak nahrnuli do letadla. Klasická evropská tlačenice. V letadle jsem se zabydlela. Boty dolů, na nohy teplé ponožky, vytáhnout masku na spaní, sluchátka a špunty do uší.. A mohli jsme startovat. Ale ne nemohli, museli jsme počkat na poslední dva cestující.. A tak jsme čekali a… Ano a čekali.. Až ti dva pánové konečně přišli a pak už jsme mohli jít na vzlet a přede mnou bylo 8 hod letu. Musím říct, že po předchozí zkušenosti jsem se této části cesty bála nejvíce. Nakonec, ale nebyl důvod. Buď jsem spala nebo jsem jedla. Chtěla jsem se podívat na jeden film, ale ani jsem u něj nevydržela za chvilku jsem stejně spala..

Do Bostonu jsme přiletěli s předstihem několika minut, což bylo super, měla jsem celých 5 hodin na projití imigračního, vyzvednutí a znovu odbavení zavazadla. Jaké pak bylo mé překvapení, když na imigračním nebyla žádná fronta a já šla u mé přepážky jako druhá na řadu. Pokecala jsem si se slečnou. Ta mi dala do pasu razítko. Což mi připomíná, že jsem se ani nedívala, co do něj dala.. Aha okay, klasika. Razítko s místem vstupu a s datem.

Pak jsem čekala na kufr, tam jsem měla obavy, jelikož se můj kufr stále neobjevoval a moc lidí z našeho letu už u pásu nezůstalo. Ale Louis se nakonec objevil a já mohla na výlet po bostonském letišti. Jelikož poslední let jsem měla s jinou společností a musela jsem se znovu odbavit tak, jako v Praze.

Tentokrát naštěstí byl kufr v ceně tak, jak měl být. Ale! Přijde mi, že celá má cesta je jedno velké ALE! Haha.. No takže prošla jsem se po letišti, došla jsem na správný terminál a chtěla jsem se odbavit, jenže jsem nemohla. Proč? Protože jsem tam byla déle než 4 hodiny před odletem. Takže jsem 10min počkala a pak se šla znovu odbavit.. V Americe už si sami odbavujete dokonce i zavazadla, vyjede vám lístek, vy si jej nalepíte na kufr a předáte ho zaměstnanci aerolinek a ten zkontroluje hmotnost kufru.

A víte vy co? Můj kufr měl celou jednu libru nadváhu! Bídák jeden. Paní u váhy se na mě podívala, jako bych provedla nějaký zločin a řekla mi: „Váš kufr má libru nad limit.“ Nebylo to žádné objevné zjištění, už v Praze měl 23kg před zabalením do folie. Já se na paní podívala jestli to myslí vážně. Ona pak naštěstí dodala: „Ale tak, když ho máte zabalený, tak to nemusíte předělávat, ale kdybyste ho neměla, musela byste ho přebalit.“ Paní jsem poděkovala, Louisovi jsem zamávala a šla jsem na kontrolu. Na kontrole jsem se jim, jako ostatně všude, rozsvítila jako vánoční stromeček a šla jsem na speciální kontrolu. Ale i tou jsem prošla a šla jsem si sednout k bráně (gate) a čekala jsem a čekala. A chtělo se mi spát a spát, až jsem nakonec naštěstí neusla. Po čtyřech hodinách čekání konečně zahlásili náš let a já se stejně jako každý jiný spořádaný Američan postavila ke svému stožáru, podle čísla a skupiny nástupu do letadla. Podle skupiny a čísla odbavení nás pak volali do letadla, nikdo se tak necpe a všichni ví, kdy jdou na řadu. V tomto letadle jsme si mohli vybrat místo a já si sedla k oknu, opět jsem si vytáhla polštářek, zula se, ale zapomněla jsem masku na oči. Nechtěla jsem zvedat pána, který si sedl ob místo vedle mě a tak jsem si jen přetáhla šátek přes oči a spala jsem.. Málem jsem prospala přistávání, ale náraz na zem mě vzbudil. A já byla po 22 hodinách cestování konečně v Kancas City. Tam jsem měla rezervovaný hotel a den na to mě čekala cesta do Lawrence.

Vyšla jsem z letiště se svou celou bagáží a čekala jsem na autobus, který měl do hotelu jezdit každých 30 min. Ale autobus nikde a tak jsem čekala a pročítala si papír Bookingu, kde jsem se titěrným písmem dočetla, že si musím bus zavolat. Tak jsem šla zpátky do budovy letiště, kde byla wifi a jen jsem doufala, že mi mobil s jeho 20% baterky vydrží. A vydržel!! Paní sice nejdříve moji rezervaci nemohla najít, ale nakonec ji našla a přijela pro mě. Hurá! Mohla jsem se jít osprchovat a spát.. Teda natáhnout se, spát jsem moc nemohla. Vysoká hladina stresu, natěšení a všeho možného zapříčinila, že jsem se spíš převalovala a tak jsem už o půl páté volala domů a v sedm jsem šla na snídani. Pak jsem se ještě natáhla a něco před desátou hodinou jsem se odhlásila z ubytování a čekala jsem na Laurel, která mě měla odvést do Lawrence. Laurel se přihlásila jako dobrovolnice a zdarma mě odvezla do Lawrence. Musím jen říct, že jsem moc a moc ráda, že to byla zrovna ona. Stejně stará jako já, studující v podstatě to stejné, s předky v Čechách.. Krásné, navíc úžasně ochotná, pomohla mi se ubytovat, provezla mě po kampuse, pomohla mi přestavit pokoj. Z patrové postele jsme mi udělaly normální postel, stůl jsme mi daly k oknu. Luxusní!! Pak mě vzala s jejím manželem na oběd, na který mě pozvali a odvezla mě do Walmartu, abych si mohla nakoupit.. A dokonce měla pro mě welcome present (dárek na uvítanou). Jak říkám, lepší začátek jsem si nemohla přát a jelikož je i koordinátorkou pro mezinárodní studenty, ještě se několikrát určitě uvidíme.

A já se zatím seznamuju s okolím, už jsem byla dvakrát v obchodě a ani jednou jsem si nekoupila hrnec, abych si mohla uvařit aspoň horkou vodu. Ale to se snad dneska změní! Držte mi palce, abych našla jeden (a ne celou sadu) za rozumný peníz.. :D

A teď, jak už jste zvyklí, fotky:

Letadlo Amsterdam-Boston