Ahojte!
Pohovor je úspěšně za mnou!
Třikrát sláva a pět dní se radujte!!!
Jak to celé probíhalo?
Dostali jsme mailem informace, že se máme nejpozději v 9:30 dostavit v Praze do hotelu Diplomat (jak příhodný název =D) k registraci. My tam zcela natěšené (čti totálně nervozní) naklusaly pro jistotu už v 9h. Veng tam ze sebe dělal blbečka, jak je jeho zvykem ve všech stresových situacích. Pověsily jsme si kabáty na připravené, avšak nehlídané věšáky a doufaly jsme, že se tam nenajde nikdo, komu by se zamlouvaly. Hned na to jsme s holkama zjistily, že ačkoli jsme se nedomlouvaly, byly jsme všechny sladěné do tmavě modré. O nedomlouvání se nedá říct o čtveřici kluků, kteří se taky hlásili k Cedar Pointu a všichni přišli ve světle modrých košilích. No měli jsme ze sebe i z nich srandu a nálada se trochu uvolnila.
Rada pro Vás, jestli někdy na něco takového půjdete, buďte co možná nejvíc u organizátorů, protože oni Vás volat nebudou, abyste si přišli pro papíry, nebudou se ani jinak snažit dát najevo, že máte někde být. Což bylo taky dobré, sedíme s holkama na židličkách, trošku bokem od toho mumraje u registrace, povídáme, sdělujeme si strašně důležité informace typu, jak je která z nás nervózní a čeho se bojíme. =D A v tom zjistíme, že kolem registračního stolku je až moc rušno a tak tam zamíříme a to zrovna ve chvíli, kdy tam přijdeme má slečna papíry už jen pro nás a jsme vyhlášeny největšími opozdilci Job Fairu, byť jsme tam strašily už v 9h.. Klasika...
Pak se ještě smějeme bratrům v košilích, neboť k nim přibyl pátý bratr a světe div se, taky měl světle modrou košili. Ale to už přijde usměvavá Američanka (jejíž jméno jsem úspěšně zapomněla, ale říkejme ji třeba Dula) a zve nás do zasedačky. Jelikož se tam nikdo nehrne, sebrala jsem veškeré zbytky odvahy a vykročila první. Dula se na mě usmála a nasměrovala k židličkám, které patřily Cedar Pointu a postupně všechny usadila. Před námi seděli bratři v košilích, tak jsme ani pořádně neviděly na plátno, kde se promítaly fotky bývalých účastníků, v drtivé většině asiaté =). Když prezentace zkončila, zeptala se nás Dula, zda víme, co to je Icebreaker. Načež ji někdo pohotově zařval anglickou definici ze které jsme neslyšela ani slovo, jen hlasitost. A tak Dula spokojená s rychlou odpovědí nás poprosila ať se postavíme a uděláme ze sebe silly men a tančíme podle ní. Na prostoru 1x1 cm se to dělalo opravdu "lehce", ale musím uznat, že nás to pobavilo a zcela to splnilo svůj účel. Pak nám Dula pustila video, jak se máme chovat v Americe na ulici, když jdeme pěšky, jedeme na kole, autem nebo autobusem. Video jak pro tajtrliky, co neznají cestu ani chodník. Nevadí.. =D A pak přišli na řadu otázky, za které mohl člověk získat odrazku na kolo a opět byla pohotovější levá polovina osazenstva. Nakonec nám dala Dula 3 rady k pohovoru:
1) Být sebou.
2) už nevím
3) hmmm.. ne, taky nevím.
Každopádně být sebou pomohlo. =D
Protože po skončení prezentace pro nás přišla slečna a odvedla nás na pohovor k naší budou zaměstnavatelkyni. Ta nám ukázala vytisknutou prezentaci a potichoučku nám povídala o CP. Což mě mrzelo, protože ostatní zaměstnavatelé v té velké místnosti hulákali o zlom krk. Nakonec nám řekla, že hledá už jen uklízeče parku, prodavače jídla, ride operatory, organizátora her, herce postaviček (Snoopy a spol., podmínkou však bylo, že člověk, který by to chtěl dělat, musí být stejně vysoký, nebo menší, než ta paní, takže ...) a lidi do prádelny. A tak se ve všech skupinkách rozjela diskuze, co si vybrat? Moje pokojská, je fuč a co teď? Oni už nechtějí plavčíka? Co budu dělat? Co si mám vybrat?
Nejdříve šli na řadu bratři v košilích a vybrali všechny ride operatory. Ano čtete správně, žádný individuální pokec, ale hezky ve skupince. Pak jsme šly my, já a Marťa jsme se rozhodly pro jídlo a Eliška pro animátora (organizátora her). Paní Pamela vypadala sice přísně, ale nakonec se ukázala, jako fajn paní. Marťa ji přiznala tetování, které CIEE i CP odmítalo, ale Pamela jen mávla rukou, zeptala se, jestli jich má víc a zda má nějaké na hlavě. Když Marťa zakroutila hlavou, že žádné jiné už nemá, tak jsme podepsaly papíry a šly jsme pryč.
A teď ve zkratce, jak to probíhalo:
1) Registrace - řekly jsme ahoj a bylo
A teď ve zkratce, jak to probíhalo:
1) Registrace - řekly jsme ahoj a bylo
2) Prezentace - koukli jsme se na fotky a udělaly ze sebe trdliky při tančení
3) Pohovor - usmívaly jsme se americkým úsměvem, nahlásily co za pozici chceme, kdy chceme začít pracovat a bylo to. Jo a abych nezapomněla dostaly jsme každá nálepku.
Já ji mám teď v peněžence... =D Včera nám pak přišel mail s tím, že musíme vyplnit miliardu papírů, a nejpozději do pátku musíme naklusat do SA, všechno jim tam dát a doplatit poplatek.. =D Why not! Stres, stres, stres!!! Hlavně když do toho řeším bakalářku, normální úkoly do školy a milion dalších věcí. Ale člověk se musí obrnit trpělivostí, protože to za to přeci stojí!
Vaše Teresa..
